Historie Červené skály na Žižkově
Území mezi Jeseniovou a Olšanskou ulicí se nazývalo Červená skála, podle skály, východního konce hřbetu vrchu Sv. Kříže, tvořeného drabovskými křemenci a letenskými břidlicemi.
Na tomto území se ještě počátkem dvacátého století rozkládala pole a pozemky patřící ke statku Pražačka, čp. 10, které vlastnila rodina Stomeových. Pokračující výstavba na Žižkově podél Poděbradovy ulice, dnešní Koněvovy, se ale již přiblížila usedlosti Ohrada čp. 11 i Pražačce a bylo jasné, že dříve nebo později bude zemědělská činnost na statku Pražačka ukončena a na polích vniknou nové ulice a domy.
Mapa stabilního katastru z roku 1841
První světová válka rozvoj Žižkova zastavila, ale po připojení Žižkova k Velké Praze dne 1.1.1922 se začala plánovat nová podoba tohoto území, jejíž ráz do jisté míry určilo nově vznikající Nákladové nádraží Žižkov (projekt na výstavbu byl schválen Státní regulační komisí v roce 1927). Vznikla potřeba vybudování nové ulice, příčné na historické cesty vedoucí na Vídeň a Kutnou Horu (dnešní ulice Koněvova, Olšanská a Vinohradská). Tato ulice, pojmenovaná jako Mladoňovicova, se dnes jmenuje Jana Želivského.
Václav Stome, majitel statku Pražačka, prodal část pozemků Červené skály o výměře 3.200 čtverečních sáhů (1 čtvereční sáh = 3,5996 m2, tj. 12.787 m2) v roce 1916 Zemskému ústřednímu spolku včelařskému pro vybudování včelařské školy s výzkumnou a plemennou stanicí. Na konci 1. sv. války zde probíhaly kurzy včelařství pro válečné veterány. Kurzy na počátku léta roku 1918 proběhly celkem dva, první trval celkem 6 týdnů. Přihlásilo se do něj celkem 56 veteránů a úspěšně jej zakončilo 40. Z toho je patrné, že nároky na úspěšné absolvování kurzu byly poměrně velké. Druhý kurz trval 5 týdnů a začalo jej navštěvovat 28 zájemců, z nichž 21 kurz úspěšně dokončilo. časopis Český včelař napsal: „Kurs celým svým uspořádáním měl ráz čistě praktický. Vojíni napřed vyslechli přednášku, načež vše opakovali a prakticky prováděli. Kurs řídil Václav Šmidlík, jednatel Zemského včelařského spolku, který probral veškeré práce na včelíně v době jarní a letní a řídi praktické práce na včelíně.“ Kromě zmíněného jednatele se jako přednášející kurzu zúčastnil Josef Špringler, kočovný učitel včelařství a řídící učitel z Chodovic i další přednášející, kteří veterány učili o výrobě úlů i včelařských potřeb, o chovu včelích matek, o včelí pastvě ale i o upotřebení medu v domácnosti. O zakončení kurzu list Český včelař napsal: “Po provolání slávy Jeho Veličenstvu jako přednímu podporovateli tohoto odboru hospodářského, rozdána byla posluchačům vysvědčení.“
V sousedství včelařské školy vznikla zásobní zahrada, která sem byla přesunuta ze svého původního místa, z Rajské zahrady, aby uvolnila místo pro pozdější výstavbu budov, ve kterých dnes sídlí Vysoká škola ekonomická. V této zásobní zahradě se pěstovaly květiny a stromy, které byly vysazovány do pražských parků, ulic a náměstí.
Pod svahem Červené skály, u nynější Jeseniovy ulice, stávala koňská porážka. Provoz zde skončil v květnu roku 1905, ale budovy koňské porážky byly zbořeny až ve 30. letech. Na návrší Červené skály pak, dle článku Václava Micky „Současné i zaniklé vrchy na Žižkově“ zveřejněném ve věstníku Klubu přátel Žižkova č. 10, stávala dřevěná aréna s dětským kolotočem pod jménem Schönfeldovi koníčci.
Počátkem 20. let 20. století Václav Stome pronajal pozemky na Červené skále zahrádkářům. Zahrádkáři si zde založili zahrádkářskou kolonii č. 72 „Na Červené skále“, která na místě působila až do roku 1957, kdy byla z moci úřední zrušena a zahrádkáři se přesunuli se na Balkán, kde působí dodnes.
Kolonie Na Červené skále (č. 72)
publikace Michala Vronského „Zahrádkáři Balkánu“, duben 2018
Pojďme si nejdříve přiblížit život v kolonii Na Červené skále, která se nacházela a konci parku Parukářka, v místě dnešního parčíku mezi ulicemi Na Parukářce a Jeseniova a která existovala už v roce 1923. Zahrádkáři měli pozemek pronajatý od statkáře Václava Stomeho, kterému ještě na začátku roku 1951 platili nájemné. Není jasné, kdy přesně byl pozemek panu Stomemu znárodněn, ale zřejmě někdy v průběhu roku 1951. (O změně majitele zápisy ze schůze mlčí.) Na celkem 20 pozemcích zahrádkáři běžně chovali králíky a slepice, což zvláště za války bylo vítaným přilepšením. Součástí kolonie nebyla spolková místnost, jako dnes, takže členské schůze i schůze výboru se konaly po okolních hospodách.
Kolektivní snahy 50. let se nevyhnuly ani zahrádkářům, a tak byli od roku 1951 tlačeni k založení masové organizace, bylo též vhodné odevzdávat ovoce a zeleninu dětským školkám coby dar nebo se účastnit různých budovatelských akcí. Minimálně od roku 1953 byla kolonie vystavována tlaku, že bude zrušena. Referátem ONV bylo sděleno, že vyhlídky na setrvání kolonie jsou odvislé od celkového vzhledu kolonie. Zahrádkáři se snažili vystupovat jednotně, a proto mezi sebou podepsali závazek každého člena, že každý bude na zahradě udržovat pořádek a čistotu a že na zahrádce nebude více než jedna bouda. V roce 1955 obdrželi zahrádkáři stížnost od okolních obyvatel na nepořádek a hluk štěkajících psů. V březnu 1956 byl odborem pro věci vnitřní zřízen akční výbor, jehož úkolem bylo dozírat na život v koloniích a také na plněn plánovaných prací v koloniích. Organizace Z072 se snažila předcházet možným problémům, a proto v reakci na tento dozor rozhodli, že společně odpracují 100 brigádnických hodin. Preventivně si členové zakázali také chov kohoutů, aby příliš nedráždili okolní obyvatele. I přes všechny tyto snahy problémy neustávaly a zástupci ONV adresovali zahrádkářům nové stížnosti.
V červnu 1956 byl za člena kolonie přijat Václav Láznička, pozdější předseda a jeden z hlavních zakladatelů kolonie Na Balkáně. Přítel Láznička, povoláním pracovník zemědělského ústavu, se hned na první schůzi nabídnul, že udělá rozbor půdy včetně zajištění případných škůdců. V červenci 1956 byl zástupci ONV sdělen požadavek na zákaz chovu veškerého zvířectva (včetně psů a koček), současně byl sdělen požadavek ze strany ONV na rozvázání nájemního vztahu s paní Jos. Ortovou. Zahrádkáři byli v defenzívě a pochopitelně se nechtěli znelíbit mocipánům ONV, a tak ještě téhož dne rozhodli o výpovědi paní Ortové. Podle vzpomínek pana Sejkory staršího šlo o starší dámu, která v zahradním domku trvale bydlela, chovala psy a měla u sebe velký nepořádek. Navíc byla velmi konfliktní a s každým se hádala. „Na mého otce jednou křičela tak, že za ní neváhal přeskočit plot.“ vzpomíná pan Sejkora. Těžko hádat, proč se ONV zasadilo o vyloučení Ortové, ale na vině bude zřejmě její konfliktní povaha, kvůli které si na ni došlápli i úředníci z ONV.
Současně je třeba přiznat i určitou oprávněnost stížností okolních obyvatel na zahrádkáře. Kolonie Na Červené skále byla zakládána na začátku 20. let mezi poli, ale postupným zastavováním prázdných parcel se ocitla v obležení činžovních domů. V březnu 1957 se předsedou stal zmíněný Václav Láznička, který však stihnul pouze 3 členské schůze, následně došlo z moci úřední ke zrušení kolonie Na Červené skále.
Co se dělo dále a jak se pan Láznička potkal s přítelem Rančákem z osady č. 71 a dvěma členy z kolonie Dynamo není známo, je ale jisté, že podobný osud je svedl k založení kolonie Na Balkáně.
Michal Vronský, Zahrádkáři Balkánu, duben 2018
Podle některých pramenů byla na Červené skále také nouzová kolonie, i když patrně pouze krátce. Vznikla ve 20. letech a přibližně po deseti letech zanikla. Není o ní nic moc známo, existují pouze zprávy z tisku mezi lety 1925 – 1932, povětšinou z černé kroniky. Z dostupných pramenů víme, že zde v roce 1926 stávalo až 26 domků. Je možné, že byla součástí zahrádkářské kolonie, nebo že je tato nouzová kolonie se zahrádkářskou kolonií zaměňována.
Státní regulační komise plánovala a přelomu 20. a 30. let několik různých podob území. Nakonec většina z plánu nebyla realizována, ulice spojující Basilejské nám. a Olšanskou ulici nebyla vystavěna. Také stadionu na místě Zásobní zahrady jsem se nedočkali.
Na pozemcích byla vybudována Mladoňovicova ulice a část Nákladového nádraží Žižkov a na přelomu 50. a 60. let pak domy v ulicích Malešická, Jana Želivského a na Basilejském nám. Již se téměř zapomnělo, že ulice s nynějšími názvy U zásobní zahrady a Na Parukářce se měly jmenovat ulice Vavřince z Březové (asi 1370 – asi 1437, byl český spisovatel doby husitské, autor Písně o vítězství u Domažlic a Husitské kroniky) a ulice Menharta z Hradce (1398 – 3. únor 1449, Říčany, byl český šlechtic, diplomat, nejvyšší pražský purkrabí, karlštejnský purkrabí a jeden z vůdců umírněných utrakvistů, čili kališníků).
Na fotografii z budování ulice Na Parukářce je zřejmé, že ulice musela být vykopána do skály. Zahrádkářská kolonie byla z moci úřední zrušena v roce 1957. Na obrázku z archivu České geologické služby je vidět stav před vybudováním parčíku a zrušením zahrádkářské kolonie, na kterých je patrná skála tvořená drábskými křemenci.
Na západní straně Červené skály byla v 60-tých letech uvedena do provozu plicní klinika. Mnoho z nás tam absolvovalo vyšetření či rentgeny plic. Po opuštění budovy se do ní nastěhovali squatteři. Po jejich vystěhování budovu převzala Správa železnic a zcela jí zrekonstruovala. Nyní v ní sídlí část úředníků Správy železnic a také tam má prostory Dům dětí a mládeže Ulita. Děti zde navštěvují technické a řemeslné kroužky.
Z původní Červené skály zbyl do současnosti park mezi ulicemi Jeseniova, Jana Želivského a Na Parukářce, který je stále mezi starousedlíky nazýván jako „Červená skála“, „Skála“ či „Červenka“. Tento park vznikl po zboření zahradních domků patřících k zahrádkářské kolonii.
Poslední nezastavěnou částí z původních vcelku rozsáhlých pozemků je parčík u ZŠ Jeseniova, který je naproti parku Červená skála, přes ulici Jana Želivského. V tomto území býval v době 1. republiky až do doby po 2. sv. válce fotbalový stadion Žižkovského S.K.
Dle leteckých snímků z roku 1945 je možné, že zde byla v během války vybudována protipožární nádrž na vodu. Po vybudování parčíku na přelomu 50. a 60. let zde byla v roce 1963 umístěna bronzová plastika Anny Proletářky od sochaře Jaroslava Kovaříka.
V současnosti je park Červená skála i velká část parčíku u ZŠ Jeseniova v majetku potomků Václava Stomeho, kteří provádějí jejich správu. Na revitalizaci parčíku u ZŠ Jeseniova proběhla participace s veřejností a vzniká projekt od architektonického studia Land05. Investorem bude MHMP. Na park Červená skála vzniká architektonická studie od významného architekta Zdenka Sendlera. Investorem rekonstrukce tohoto parku budou jeho spoluvlastníci.
Zdroje: p. Michal Vronský, Zahrádkáři Balkánu, duben 2018 ing. Vít Holienčin, časopis Včelařství, listopad 2015 Foto: archiv Klubu přátel Žižkova archiv Miroslav Čvančara archiv Michal Vronský archiv Česká geologická služba ortofotomapa Geoportal Praha archiv Zeměměřičský úřad archiv Filip Stome